Konzumaci mumií nejprve poháněla víra, že rozemleté lidské ostatky a tinktury z nich mohou vyléčit cokoli od dýmějového moru po bolest hlavy. A pak ji nahradily makabrózní představy lidí z viktoriánské éry o tom, jak vypadá správná zábava po večeři. Tak nebo onak, ovázaná těla starých Egypťanů byla předmětem fascinace od středověku až do 19. století.
Víra, že mumie jsou schopné léčit nemoci, vedla lidi po staletí k vnitřnímu užívání něčeho, co chutnalo skutečně příšerně. “Mumia”, produkt vytvořený z mumifikovaných těl, byla “léčivá látka”, kterou po staletí konzumovali bohatí i chudí, k dostání byla v lékárnách a vznikala ze částí mumií přivezených z egyptských hrobek do Evropy.
Lékárníci začali používat rozemleté mumie pro jejich údajné léčivé schopnosti už ve 12. století. A po dalších 500 let zůstaly mumie jedním z doporučovaných léků. Ve světě, kde neexistovala antibiotika, lékaři předepisovali rozemleté lebky, kosti a maso k léčbě všemožných nemocí od bolestí hlavy po zmenšení otoků nebo dokonce proti moru.
Ne všichni ovšem byli o léčivých schopnostech mumií přesvědčení. Královský lékař Guy de la Fontaine pochyboval, že Mumia je užitečný lék. Navíc v roce 1564 viděl v Alexandrii padělané mumie vyrobené z mrtvých rolníků a uvědomil si, že lidé mohou být podvedeni – a ne vždy konzumovali pravé starověké mumie.
Tyto padělky ovšem dokazují důležitou věc – to, že existovala neustálá poptávka po mrtvé tkáni, která se používala v lékařství, a kterou nabídka pravých egyptských mumií nemohla uspokojit. Lékárníci a bylinkáři vydávali léky z mumií ještě v 18. století.
Ne všichni lékaři si mysleli, že suché staré mumie jsou nejlepší lék. Někteří lékaři věřili, že čerstvé maso a krev mají vitalitu, kterou dávno mrtví postrádají. Tvrzení, že čerstvé je nejlepší, přesvědčilo i ty nejvznešenější šlechtice. Anglický král Karel II. Stuart užíval po záchvatu mrtvice v roce 1685 léky vyrobené z lidských lebek. A až do roku 1909 lékaři běžně používali lidské lebky k léčbě neurologických onemocnění.
Pro královskou a společenskou smetánku se konzumace mumií zdála být královsky vhodným lékem, protože lékaři tvrdili, že mumie se vyrábí z faraonů. Královská rodina jedla královskou mumii.
V 19. století už lidé neužívali přípravky z mumií k léčbě nemocí, ale viktoriáni pořádali “rozbalovací večírky”, na kterých se egyptské mrtvoly rozbalovaly pro pobavení na soukromých večírcích.
Napoleonova první výprava do Egypta v roce 1798 vzbudila v Evropě zvědavost a umožnila cestovatelům 19. století přivážet z Egypta celé mumie, které byly v Egyptě zakoupeny na ulici.
První rozbalovací akce měly přinejmenším nádech lékařské úctyhodnosti. V roce 1834 chirurg Thomas Pettigrew rozbalil mumii na Královské chirurgické fakultě. V jeho době se pitvy a operace konaly veřejně a toto rozbalování bylo jen další veřejnou lékařskou událostí.
Brzy se ovšem vytratilo jakékoli předstírání lékařského výzkumu. Mumie už nebyly léčivé, ale vzrušující. Hostitel, který dokázal rozbalováním pobavit publikum, byl dost bohatý na to, aby mohl vlastnit skutečnou mumii.
Vzrušení z pohledu na vysušené maso a kosti, které se objevily po sundání obvazů, znamenalo, že se lidé na tato rozbalování hrnuli, ať už při večírcích pořádaných v domácnosti, nebo v sále učené společnosti. A díky vydatnému popíjení alkoholu bylo publikum hlučné a vděčné.
Rozbalování mumií skončilo s nástupem 20. století. Makabrózní vzrušení začalo mít nálepku nevkusu a nevyhnutelné ničení archeologických pozůstatků vyvolávalo spíš politování.
Žádný seriózní archeolog by mumii nerozbalil a žádný lékař by ji nedoporučil sníst. Ale lákadlo mumií zůstává dodnes silné. Stále jsou na prodej, stále se využívají a stále jsou zbožím; černý trh s pašováním starožitností – včetně mumií – má v současnosti hodnotu asi tři miliardy dolarů (zhruba 70,5 miliard korun).
