Lékaři v Brně evidují víc žadatelů o změnu pohlaví

Brno 28. listopadu (ČTK) – Případů poruch pohlavní identity a zájem o změnu pohlaví v posledních letech přibývá. Sexuologické oddělení Fakultní nemocnice Brno za loňský rok eviduje 48 poruch pohlavní identity, zatímco v roce 2012 jich bylo 25. Primářka oddělení Petra Sejbalová dnes novinářům řekla, že jen za posledních šest dní se přihlásilo dalších šest lidí. Nárůst žádostí o změnu pohlaví eviduje i celostátní odborná komise, která loni projednávala 125 žádostí, o rok dřív jich bylo o osm méně.

Proces změny pohlaví trvá přes dva roky, obsahuje čtyři fáze jako diagnostika, hormonální terapie, operační zákrok a pooperační péče, která pak trvá celý život.

Letos za devět měsíců zaznamenalo brněnské oddělení 26 případů, z toho deset ve věku do 18 let a 16 u lidí starších 18 let. Podle Sejbalové lze poznat poruchu pohlavní identity už i u dětí před pubertou. S pacientem se ale pracuje, operace je možná až po 18. roku věku, hradí ji pojišťovna. Pozdější kosmetické úpravy, například zvětšení prsou, si pacient už musí platit.

Sejbalová uvedla, že do 18. roku věku je spíš více dívek, které se cítí být chlapcem, s přibývajícím věkem se poměr začíná vyrovnávat. Oddělení má i pacienty starší 50 let. Loni oddělení mělo 48 případů a z toho 11 ve věku do 18 let, předloni pak bylo z celkových 44 pacientů celkem osm nezletilých.

Lékaři neví, co nárůst způsobilo. Podle Sejbalové je vždy větší vlna zájmu po medializaci různých případů a mají na to vliv i sociální sítě. Ředitel nemocnice Roman Kraus si myslí, že v minulosti se lidé styděli transsexualitu přiznat, ale nyní už tomu tak není, obdobné je to podle něj u homosexuality.

Přeměna pohlaví je podle odborníků proces, který trvá několik let. První fází je diagnostický proces, který trvá asi rok. S pacientem pracují sexuologové, psychologové a psychiatři, aby se zjistilo, zda za jeho pocity není například nějaká duševní porucha. Pacienta prohlédnou i gynekologové nebo urologové.

Následuje asi roční hormonální terapie s endokrinology, kteří člověku podávají potřebné látky a hormony. Díky nim například ženám začnou růst vousy, naopak u mužů vedou k úbytku vousů nebo k nárůstu vlasů a podobně. Mění se také chování. Podle lékařů mohou hormonální změnu provázet negativní účinky, proto je nutná spolupráce mezi různými lékařskými obory. Po absolvování těchto dvou fází může člověk podat žádost specializované komisi ministerstva zdravotnictví, která schvaluje finální operaci. Po ní následuje pooperační péče, která trvá do konce života.

Odborná komise pro provádění změny pohlaví transsexuálních pacientů loni v Česku projednala 125 případů, z toho u 48 to byla změna z muže na ženu a v 77 z ženy na muže. Žádostí přibývá, v roce 2012 šlo o 13 případů, přičemž u čtyř žádali muži změnu na ženu a devět žen změnu na muže. Do konce letošního července komise posuzovala 65 žádostí, a to 22 na změnu z muže na ženu a ve 43 případech změnu z ženy na muže. Více žádostí je o přeměnu z ženy na muže. Operaci komise nedoporučuje jen málokdy.

Transplantace kostní dřeně zachraňují v ČR životy dětem už 30…

Praha 26. listopadu (ČTK) – Ve stínu revolučních událostí v Československu zůstala 28. listopadu 1989 jiná převratná událost – první transplantace kostní dřeně u dítěte v tuzemsku. Tento transplantační program zahájili lékaři hematologie a onkologie pražské Fakultní nemocnice v Motole (FNM), kteří od té doby zachránili životy několika stovkám dětí s poruchami krvetvorby. Od roku 1998 provádí transplantace kostní dřeně u dětí také klinika dětské onkologie v Brně.

Historie transplantací kostní dřeně se v ČR, respektive Československu začala psát již koncem 70. let minulého století. První alogenní (od dárce) transplantace kostní dřeně v ČR byla uskutečněna v roce 1976 v Hradci Králové a první nepříbuzenskou transplantaci kostní dřeně v ČR provedli lékaři v roce 1986 v Ústavu hematologie a krevní transfúze v Praze.

Transplantační program u dětí zahájili v roce 1989 ve FNM; u jeho zrodu stál profesor Jan Starý, nynější přednosta motolské kliniky dětské hematologie a onkologie. V motolské nemocnici tehdy úspěšně transplantovali kostní dřeň pětiletému pacientovi s akutní leukémií. Ročně se zde provede zhruba 30 až 40 transplantací kostní dřeně u dětí. Transplantace je u dětí úspěšná zhruba ze 70 až 90 procent.

Kostní dřeň je rosolovitá tkáň v dutinách kostí, kde se tvoří všechny druhy krvinek. Objemově nepatrnou, ale stěžejní součástí kostní dřeně jsou krvetvorné buňky (kmenové buňky krvetvorby), jež se dokážou přetvořit do všech potřebných typů krvinek – bílých, červených i krevních destiček. Zdravý organismus má kmenových buněk velký nadbytek; většina z nich v klidovém stavu běžně nepracuje a zůstává jen “v rezervě”. Kmenové buňky se z kostní dřeně získávají odsátím – jehlami přes kůži, či z krve po jejich namnožení a vyplavení do krevního oběhu.

Vhodná kostní dřeň se nehledá podle krevních skupin, ale podle deseti dědičných tkáňových znaků bílých krvinek, které se liší ve světovém i regionálním měřítku. V současnosti se krvetvorné buňky získávají odběrem kostní dřeně z pánevních kostí nebo odběrem kmenových buněk z periferní krve. Druhá metoda se obejde bez narkózy. Ani první není podle lékařů nebezpečná či výrazně bolestivá, několik dnů podle nich místo odběru bolí podobně, jako když člověk “spadne na zadek”.

V Česku fungují dva registry dárců. V Českém národním registru dárců dřeně (ČNRDD) je aktuálně zapsáno přes 91.000 lidí. Menší registr provozovaný Institutem klinické a experimentální medicíny (IKEM) má asi 30.000 dárců, obě databáze se částečně překrývají. Registry jsou celosvětově propojeny, databáze tak čítá asi 34 milionů lidí. Podle Pavla Jindry, vedoucího lékaře ČNRDD a primáře hematologicko-onkologického oddělení Fakultní nemocnice Plzeň, zhruba každý čtvrtý pacient svého dárce nenalezne, nebo se ho podaří nalézt příliš pozdě. Databázi je proto podle něj potřeba stále rozšiřovat. Cílem je počet potenciálních dárců zhruba zdvojnásobit.

První úspěšnou transplantaci kostní dřeně na světě od dárce, jímž nebylo jednovaječné dvojče, provedl v roce 1958 francouzský onkolog Georges Mathé, který tak zachránil život několika zaměstnancům po nehodě ve výzkumném ústavu jaderné fyziky v jugoslávské vesnici Vinča. Stěžejním přínosem, oceněným v roce 1990 Nobelovou cenou, byla na tomto poli práce amerického profesora Edwarda Donnalla Thomase.