Lékaři pod vedením kardiochirurga Jana Bytešníka implantovali přístroj tehdy devětadvacetiletému muži, kterého předtím museli záchranáři kvůli srdeční arytmii několikrát oživovat. Zákrok se podařil a kardioverter-defibrilátor během následujícího roku a půl pacientovi více než třicetkrát pomohl vypořádat se s nepravidelným během srdce. V červenci 1986 kvůli slabé baterii lékaři zařízení vyměnili, na podzim téhož roku ale mladý muž zemřel na srdeční selhání a otok plic a mozku.
Za čtyři desítky let, co kardiochirurgové v ČR kardioverter-defibrilátory implantují, prošel přístroj velkými změnami. Zařízení ze Spojených států, které dostal první pacient, například vážilo více než čtvrt kilogramu, zatímco v současné době používaný model má přibližně 70 gramů. Výrazně se také zmenšil objem kardioverter-defibrilátoru. Srdci dokáže přístroj pomoci několika způsoby: při pomalém rytmu udržuje pravidelný pulz, pokud se srdce rozběhne příliš rychle, pokusí se je nejprve uklidnit krátkými salvami elektrických impulzů, pokud se to nepovede, přijde výboj silnější.
Chirurgové v Institutu klinické a experimentální medicíny začali před 40 lety s implantacemi kardioverter-defibrilátorů jako první ve východní Evropě a jejich zpoždění oproti kolegům na Západě bylo jen v řádu měsíců. Úplně poprvé voperovali přístroj v únoru 1980 lékaři v americkém Baltimoru, do Evropy se nová metoda dostala v říjnu 1982, když ji použili ve Francii. Rok 1984 přinesl premiéru v řadě zemí, tehdejší Československo bylo jedenáctým státem v Evropě, prvním za železnou oponou.
Za zrodem kardioverter-defibrilátoru stálo mnohaleté úsilí profesora Michela Mirowského. Tento lékař byl během působení v Izraeli (kam odešel z Polska po druhé světové válce) otřesen smrtí svého učitele na tachykardii a rozhodl se vyvinout zařízení, které by pomáhalo podobně nemocným. Svůj vynález nejprve úspěšně vyzkoušel na psech, než bádání se svým týmem – i přes odpor části odborné veřejnosti – korunoval v roce 1980 první implantací u člověka.
