Daniela (45) z Hradce Králové nikdy bolestmi hlavy ani migrénou netrpěla – tedy až do svých 39 let. „Žila jsem aktivně, vychovávala tři děti, věnovala se rodině a sportu,“ vzpomíná. Potom se ale vše náhle změnilo. Tři měsíce po porodu nejmladšího syna přišly první potíže. Tehdy netušila, že jde o začátek něčeho, co výrazně ovlivní její život. „Zcela nečekaně mě tehdy přepadla silná, tupá a svírává bolest hlavy, kterou doprovázela zraková aura. Byl to doslova hororový zážitek. Říkala jsem si, co to, sakra bylo? Nechápala jsem, co se děje. Doufala jsem, že to byla výjimka a už se to nevrátí,“ popisuje Daniela. Bohužel se mýlila. Záchvaty bolestí hlavy se opakovaly, nejprve jednou dvakrát měsíčně. Pak i častěji. První ataku migrény se tehdy pokusila rozchodit, vzala děti ven, ale bolest se zhoršovala. „Po návratu domů jsem byla úplně zničená. Položila jsem si na hruď svého tříměsíčního syna a jen se modlila, ať spinká. Já totiž nebyla schopna vůbec ničeho. Ani mluvit, ani myslet,“ popisuje Daniela. Migréna se v jejím životě usadila natrvalo. Několik let se pokoušela zvládat bolest bez odborné pomoci. Zpočátku si vůbec nechtěla připustit, že by šlo o migrénu. „Já? Celý život jsem neměla ani obyčejnou bolest hlavy. A teď tohle?“ říkala si. Jenže záchvaty se zhoršovaly. Byly častější a silnější. Ve chvílích největší bezmoci skončila dokonce na neurologické pohotovosti. Odtud si odnesla poprvé potvrzení své diagnózy – migréna. Podali jí infuzi proti bolesti a doporučili pravidelně docházet k neurologovi. Naděje, že se blýská na lepší časy, ale dlouho nevydržela. „Nejdříve mi na chvilku pomohly triptany,“ říká Daniela. Úleva však netrvala dlouho. Brzy po požití léku pociťovala tlak na hrudi a v krku, provázela ji nevolnost a nutkání na zvracení. „Cítila jsem po nich tak silné nežádoucí účinky, že jsem stejně nemohla normálně fungovat,“ vzpomíná Daniela. Zkoušela i přírodní produkty, bylinky, hořčík, ale nic z toho jí nepřinášelo úlevu. Zlom přišel, když se po několika letech vrátila z mateřské dovolené zpět do práce. Kombinace stresu, ranního vstávání, starosti o děti a zodpovědnosti v zaměstnání byla příliš velkou zátěží. Ataky migrény zesílily. „Několikrát jsem musela odejít z práce dřív, protože jsem měla pocit, že zkolabuji. Ta bolest se nedala vydržet. Nešlo jen o hlavu – bylo mi na zvracení, všechno se točilo, a cítila jsem, že v mém těle je všechno špatně,“ vzpomíná Daniela. Přiznává, že v té době se dostala až na hranici zoufalství. „Kolikrát jsem šla domů z práce přes přechod a napadlo mě, že kdyby mě teď něco přejelo, aspoň by to přestalo. Naštěstí jsem tyhle myšlenky vždycky zahnala. Ale bylo to peklo.“ Velkou oporou jí byla rodina, přátelé i kolegyně. Všichni s ní soucítili a nikdo její problémy nezlehčoval. Daniela si ale uvědomila, že si musí pomoci především sama. Začala číst odborné články, zapojila se do organizace Migréna-help, která lidem s migrénou pomáhá a postupně hledala cesty, jak se se svou nemocí naučit žít. Prvním krokem bylo upravit životní styl. Začala chodit pravidelně spát, jíst zdravěji a opět se hýbat. Zpočátku jen jemně posilovat doma při hudbě. „Milovala jsem tanec – salsu, zumbu… To vše mi migréna vzala. Ale nechtěla jsem se toho vzdát úplně. Začala jsem pomalu znovu tančit, jak jen mi to tělo dovolilo. Ne už tak intenzivně jako dřív, ale tančím. A cítím se díky tomu lépe.“
Dalším krokem bylo znovu začít hledat pomoc mezi lékaři. A konečně měla štěstí. Narazila na neurologa, který její potíže začal brát vážně. Nasadil jí moderní léčbu, která jí přinesla úlevu od bolesti. Jde o novější typ léků, které blokují protein podílející se na spuštění záchvatu migrény a které se používají jak k akutní, tak preventivní léčbě. „Díky tomu zase můžu fungovat. Chodit do práce. Věnovat se rodině. Cestovat. Tančit. Dělat věci, které miluji.“ Přesto si Daniela uvědomuje, že migréna z jejího života nezmizí. „Vím, že tu se mnou bude pořád. Možná napořád. Ale už s ní nebojuji. Beru ji jako součást sebe. Učím se s ní žít a nenechávám ji, aby mě zničila,“ říká Daniela a dodává: „Život bez migrény bych samozřejmě brala všemi deseti. Ale zároveň vím, že díky ní jsem se o sobě naučila mnohé – a hlavně, že v tom nejsem sama.“
