Praha 14. května (ČTK) – Jen pár měsíců života zbývalo jihlavskému učiteli Rudolfu Sekavovi, když se před více než 30 lety dozvěděl, že jeho nemocné srdce dlouho nevydrží. Měl však štěstí, našel se pro něj vhodný dárce. Lékaři mu nový orgán transplantovali v roce 1984 a Sekava se po zákroku – do té doby výjimečném – vrátil do života. Stal se nejdéle žijícím člověkem v Česku, který podstoupil transplantaci srdce. Sekava, který v pátek zemřel, by se tuto středu 15. května dožil 83 let.
“Výročí transplantace si připomínám jako druhé narozeniny. Beru to jako dar, který jsem dostal … To si člověk uvědomuje, když to prožije a dostane se na hranici života a smrti a začne o život zápasit,” řekl v roce 2014 bývalý středoškolský profesor. Koncem září 2015 se Sekava zúčastnil setkání při příležitosti 1000. transplantace srdce v IKEM. “Dostali jsme upomínkové placky s pořadovým číslem provedené operace. Nikoho s nižším číslem jsem tam už nepotkal,” řekl.
Z operace měl Sekava obavy, v tehdejším Československu se s nimi teprve začínalo. S lékaři zpočátku smlouval, zda by to nešlo jinak. Když se ale dozvěděl, že na jeho nemoc není lék, a setkal se také s prvním českým pacientem s transplantovaným srdcem Josefem Divinou (s novým orgánem žil 13 a půl roku), souhlasil. Měl také štěstí, že nemusel na nový orgán dlouho čekat, po měsíci šel na sál. Od té doby v jeho těle tepalo srdce mladé ženy, která zemřela při nehodě.
Pětihodinovou operaci provedl 23. října 1984 tým profesora Pavla Firta pod vedením tehdejšího šéfa pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) Vladimíra Kočandrleho. Sekava byl operován jako třetí v republice. Vyrovnával se s tím, že neštěstí jiného pro něj bylo štěstím a on srdce dostal. “Kdyby člověk moc filozofoval, že žije na úkor jiného, bylo by mu smutno. Na druhé straně srdce zemřelého by jinak zahynulo, takto žije dál,” řekl.
Sekava, který se narodil 15. května 1936 v obci Vlásenice na Pelhřimovsku, musel kvůli nemocnému srdci dva roky před operací do invalidního důchodu. Při zotavování po zákroku musel dodržovat dietu, chránit se před infekcí a hlavně chodit, aby si srdce zvyklo na zátěž. Rok poté se už ale vrátil za katedru, češtinu, ruštinu a němčinu učil až do svých 71 let. Jezdil také na kole a s novým srdcem procestoval kus Evropy. Posléze žil životem běžného důchodce.
Historie transplantací srdce v bývalém Československu se začala psát 9. července 1968. Tento první pokus však lékařům v Bratislavě nevyšel, pacientka zemřela po pěti hodinách. Éru transplantací tak zahájil až 31. ledna 1984 IKEM. Operaci tehdy podstoupil čtyřiačtyřicetiletý technik Divina z Ostravska, tým lékařů se na ni připravoval dlouho, počátkem roku 1984 k ní dostal svolení socialistického ministra zdravotnictví. Zákrok se stal i prvním úspěšným ve východní Evropě.
V počátcích transplantací přežilo jen asi sedm procent pacientů déle než rok. Obrat nastal až s vývojem léků usnadňujících přijetí cizích orgánů. V posledních letech rok po transplantaci přežívá více než 80 procent operovaných, 55 procent z nich pak přežívá přes deset let. Průměrná čekací doba na nové srdce je zhruba rok, urgentní pacienti jej dostanou i v řádu týdnů. V Česku transplantují srdce dvě centra – IKEM a od roku 1992 také centrum v Brně.
První transplantaci srdce na světě uskutečnil v jihoafrickém Kapském Městě profesor Christian Barnard 3. prosince 1967, čímž zahájil celosvětové dostihy v pokusech o náhradu tohoto životně důležitého orgánu. Barnardův pacient Louis Washkansky žil 18 dnů.
Markéta Veselá ped sd
